Karl Marx

se sejde v přelomové době. Tím širší a odpovědnější diskusi, jak dál, to chce už teď. Hodlá k ní přispět i toto internetové fórum. Je samosprávnou iniciativou komunistů z řady okresů.

Čerpá z kritických hlasů na VČS, OK i jiných diskusích. O to víc stojí o konstruktivní náměty, jak naše slabiny překonat. Ne s cílem vytvářet jakoukoli „frakci“, ale jednotu strany naopak posílit. Naplnit ji konkrétním obsahem, který obstojí i tváří v tvář dnešním šancím a rizikům.

napište nám

Andrea Vyhnalíková, Praha

V jedné z písniček mých oblíbených Esenciálů se zpívá cosi o hraní si na vlastním písku. V jednom z mých oblíbených příběhů z knížky paní Seminové se vypráví o netvorovi, co netvorem  ve skutečnosti netvor nebyl. Toužil však po tom, aby ho ostatní „brali“, a myslel si, že se musí přizpůsobovat a měnit podle toho, jak ho vidí lidé okolo. Chtěl být prostě „systémový“.

KSČM se celé roky po listopadu snažila být systémová tak moc, až nakonec selhala v tom, čeho se bez ztráty identity zříci nemůže - z úvah o jejím dalším směřování se vytratil člověk. Matka, bojující už čtyři roky v Norsku o svoje děti, které jí byly odebrány na základě nepotvrzeného podezření? Víme jen to, co se nám předkládá, radši do toho však nebudeme moc šťourat, co kdyby náhodou ta nešťastná holka byla opravdu ne-li snad rovnou tyranka, pak aspoň špatná máma? 

V České republice to v daném ohledu taky není žádná sláva. O tom se ovšem bude pro jistotu mluvit jenom potichu, aby se náhodou někdo nenafrněl. Dělat něco pro lidi? Kdo má čas na to, řešit s nimi „prkotiny“ typu vyhazovu ze zaměstnání či z podnájmu nebo bolístky na jejich duši či  těle?

Hlasovat pro nějakou radikální změnu? To radši pro jistotu ne, co kdyby se to nepovedlo? My chceme svých čtrnáct procent. Pochválit se, že jsme na hezkém třetím místě, zatímco dvě strany, co nás ve volbách převálcovaly, jsou předposlední (jak to navrhl jeden perspektivní kádr od zeleňourů).

Máme ve sněmovně výhodu vydíracího potenciálu, ale radši ho nevyužijeme, to by koalice nepřežila. Bloknout jí hlasování o nějaké hovadině – a chlapci i děvčata končí. A navíc bychom nebyli dost státotvorní.

Opatrnost je sice věc hezká a prospěšná, všechno má však i své meze. To právě kvůli nim  směřuje strana přesně tam, kam to bere: do kopru. Nezbývá než jí popřát, aby po sjezdu hodila zpátečku a vydala se vlastní cestou. A ne tou, kterou jí předurčili jiní.