Viktor Dinkov, Ostrava

Předčasný odchod Miloslava Ransdorfa dal průchod mnoha emocím. Od upřímných projevů soustrasti pozůstalým, přes objektivní vyjádření k osobě tohoto nesporně velkého levicového myslitele, až po nenávistné výlevy loutek buržoazního režimu.

Nebyl by to Jiří Dolejš, aby ani této smutné události nevyužil k celé řady invektiv - vůči „kývalům zacementované moci“, „zdiskreditované komunistické straně“, „dogmatikům“ a „šedým aparátčíkům, prosáklým normalizačními stereotypy“ či „stalinizujícím fosiliím“. Slovník, typický pro agresivní pravici, v podání místopředsedy KSČM!

Tolik nenávisti vůči spolustraníkům, kteří se provinili jen tím, že nesdílejí místopředsedovo „reformní“ přesvědčení, šokuje o to víc, že zaznělo i v rámci  vzpomínky na zemřelého soudruha.     

Postoje a názory soudruha Ransdorfa jsem měl možnost sledovat jen zpovzdálí, prostřednictvím jeho článků a vystoupení. Pod poslední jeho příspěvky, týkající se problémů Evropy, především v souvislosti s krizí na Ukrajině a migrační vlnou, bych se podepsal. Zdálo se mi, že překonal své reformátorské období a přiblížil se realitě dneška.

Ne tak Jiří Dolejš, zabetonovaný v zákeřných pomluvách N. S. Chruščova, opilý Gorbačovovým „novým myšlením“ a zazděný i v jeho tak málo originálním „společném evropském domě“. Pro něho je každý, kdo není nadšený kapitalistickou integrací, diktátem velmocí a ztrátou možnosti rozhodovat o budoucnosti vlastních  států i dalšími „vymoženostmi“ EU – „eurofobem“. Zajímavý přístup pravého demokrata.

Není pochyb o tom, že soudruha Ransdorfa pomohla uštvat a zlikvidovat fašizující pravice. O co se ve vztahu k těm, které tak nenávistně oslovuje, pokouší Jiří Dolejš?