Karl Marx

se sejde v přelomové době. Tím širší a odpovědnější diskusi, jak dál, to chce už teď. Hodlá k ní přispět i toto internetové fórum. Je samosprávnou iniciativou komunistů z řady okresů.

Čerpá z kritických hlasů na VČS, OK i jiných diskusích. O to víc stojí o konstruktivní náměty, jak naše slabiny překonat. Ne s cílem vytvářet jakoukoli „frakci“, ale jednotu strany naopak posílit. Naplnit ji konkrétním obsahem, který obstojí i tváří v tvář dnešním šancím a rizikům.

napište nám

Jakub Charousek, ZO KSČM Doksy

Zůstat v minulosti znamená spokojit se pouze s našimi tradičními voliči. Ty lze v současné době rozdělit na dva druhy: volič protestní a volič minulosti.

Problém voliče protestního je v jeho chování. Nelze se na něj spolehnout, je nevěrný, názorově nevyhraněný a volí impulzivně. Pokud byl doposud jeho největším problémem systém, ve kterém žijeme, obrátil se na nás. Jak se ale změní jeho chování, pokud shledá jiné téma důležitějším? Nabízí se téma migrační a uprchlické krize, které ovládá současný český politický diskurz. Bude to KSČM, na kterou se obrátí znovu?

Naneštěstí i volič minulosti má své problémy. Tím zásadním je, že voličů minulosti nemůže z podstaty věci přibývat. Bohužel mohou jen mizet. Jejich výhodou je věrnost a takřka nulová potřeba jeho mobilizace. Volič minulosti ví, proč stranu volí a jinou alternativu mu česká politická scéna nenabízí.

Zůstat v minulosti tedy znamená stagnovat a později pomalu mizet. Na druhé straně, ale také nic neriskovat: hlasy, procenta, křesla. A to je lákavé. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Tuto logiku chápu, jde však o to, ujasnit si, kým chceme být. Pokud chceme být stranou se čtrnácti, dvanácti, deseti procenty, s trochou nadsázky stranou důchodců pro důchodce a svými jistotami pak ano, zůstaňme v minulosti.

Druhou možností je začít žít budoucností a pustit se do námi neprobádaných vod českého politického rybníka. Začít žít budoucností znamená pustit se alespoň jednou rukou výše popsaných jistot. Změnit se. Přijmout se všemi důsledky fakt, že žijeme ve dvacátém prvním století. Ujasnit si, jaká je naše identita. Opustit část staré identity neznamená zbavit se integrity. Udělat si pořádek v minulosti. Ujasnit si, na čem se dá z minulosti stavět a k čemu se hlásit. Jednou pro vždy důrazně odsoudit tragické chyby, kterých se naše hnutí dopustilo a netvářit se, že se nestaly. Žít budoucností také znamená inspirovat se. Inspirovat se u těch, kteří vyšli z podobných poměrů jako my a svou transformaci zvládli, nebo u nových silných socialistických stran dvacátého prvního století.

Zdá se tedy, že naše strana stojí na rozcestí. Každá z cest má nepochybně svá pozitiva a negativa. Já osobně vidím cesty jen dvě, popsané výše. Jedna z nich je podle mne pečlivě ušlapaná, ale zcela jistě vede do pomalé záhuby. Ta druhá je zarostlá vegetací a je zjevné, že pokud po ní někdo šel, je to už dávno. Zdá se ale, že když nic jiného, nabízí alespoň naději.