Karl Marx

se sejde v přelomové době. Tím širší a odpovědnější diskusi, jak dál, to chce už teď. Hodlá k ní přispět i toto internetové fórum. Je samosprávnou iniciativou komunistů z řady okresů.

Čerpá z kritických hlasů na VČS, OK i jiných diskusích. O to víc stojí o konstruktivní náměty, jak naše slabiny překonat. Ne s cílem vytvářet jakoukoli „frakci“, ale jednotu strany naopak posílit. Naplnit ji konkrétním obsahem, který obstojí i tváří v tvář dnešním šancím a rizikům.

napište nám

René David, člen OV KSČM a předseda ZO KSČM, Praha

Naše výroční členská schůze v říjnu 2013 se konala deset dní před volbami do Poslanecké sněmovny PČR. Ještě v létě téhož se roku se zdálo, že přinesou výraznou parlamentní většinu ČSSD + KSČM. My jsme však už na na své VČS hovořili o přeskupení sil v české pravici, která postavila do svého čela druhého nejbohatšího oligarchu v České republice, neboť pochopila, že tandem Nečas – Kalousek svým diletantstvím a vírou v poučky, které ve světě se neujaly nikde, pomalu, ale jistě rozvrací státní správu, radikalizují společnost a tím přímo ohrožují i jejich těžce nakradené majetky. Epocha přímých loupeží skončila amnestií prezidenta Klause a nyní má nastat éra řádného zhodnocení tak těžce nabytého majetku. K tomu je zapotřebí klid a pořádek. Pravicový tlak ve své nejbrutálnější podobě již není potřeba. Co se mělo stát, se již stalo. Uskutečnily se „reformy“ veřejných financí, zdravotnictví, důchodového systému, rozdal se majetek státu především katolické církvi, bylo přidáno ještě víc těm, kdo zbohatli na privatizačním převratu. Byly privatizovány i zvláštní služby. Chudí se stali ještě chudší, aby se dostalo na ty nejchudší.

V květnu 2014 jsme si „střihli“ evropské volby. Žádný průlom KSČM se nekonal v parlamentních volbách českých a ani evropských. Proč? Vždyť se zdálo, že pravice hrne voliče komunistické straně plnými lopatami!
Odpověď je ve faktu, že „nová“ pravice si neobyčejně snadno privatizuje v podstatě všechna témata, v nichž se koncentrují obavy a hněv velké většiny společnosti – ač jsou to, všechna bez jediné výjimky, zákonité symptomy krize kapitalismu a následky pravičáckého idiotismu. Už to není jen otázka předlužování příštích generací, kterou si Kalousek i ODS tak hravě osedlali, ale v podstatě i celé téma korupce, donebevolajícího předražování veřejných zakázek, mafiánských holportů majetkových špiček a zkorumpovaných státních struktur či například nerovnoprávná pozice naší země v EU a celé téma národního zájmu – abych uvedl jen pár příkladů, protože celý seznam je ještě mnohem delší.

Na konci ledna 2014 jsme se tedy konečně dočkali nové vlády. Designovaný premiér Sobotka neustále hovoří o nápravě věcí minulých, obnově a posílení rozvráceného sociálního státu, prosperitě a štěstí pro všechny. Velkotovárník neustále opakuje věty z předvolební kampaně, že krást se nemá, pracovat se má poctivě, daně se nemají zvyšovat, ale řádně vybírat, a další podobné zjevené pravdy o nemehlech v politice.

Skutečnost? Nestalo se nic. Církevní restituce nebyly zrušeny, neboť jednou jsou zde smlouvy a ty jsou nevypověditelné. Důchodcům se přidá příští rok 40,-- Kč měsíčně, neboť tak šiškodrábci nastavili pravidla. Zrušil se druhý pilíř důchodové reformy, ale zvýšené DPH, které ho mělo financovat, se nesnížilo.

Invalidi jsou doposud, po zázračné léčbě papírovou rekvalifikací, rázem zdraví jako rybičky. Okupace ekonomiky i politiky mafiánskou verbeží se stále posiluje. Nikdo ze zkorumpovaných politiků doposud odsouzen nebyl. Policisté zloděje chytají, státní zástupci je žalují a soudci propouštějí. Na nic v sociální sféře nejsou peníze. Česká republika už přestala i jakkoli předstírat, že má a chce provádět samostatnou zahraniční politiku. Na sebemenší nezávislost v této sféře rezignovaly všechny parlamentní strany, v určité míře i KSČM ve vztahu k EU. Naopak se navzájem předhánějí v podpoře těch či oněch cizích velmocenských zájmů. To vše se krystalicky jeví v dnešní uprchlické krizi, v syrském válečném konfliktu, podpoře zjevných fašistů na Ukrajině, rozdmýchávání rusofobie. Antikomunismus nové pravice je úplně stejný jako pravice staré a socialistů – viz dragounská jízda US Army naší krajinou.

Ale! Agrofertu se daří. Ostatním oligarchům taktéž. České republice, lépe řečeno továrníkům všech mastí podnikajícím v tomto geografickém prostoru, se hospodářsky taktéž daří dobře. Růst je rekordní. Ročně se vyvádí z republiky stamiliardy korun zde vytvořeného zisku. Stát řídí odborníci, nikoliv politici. Nízké platy přetrvávají, žluté odbory křičí a pan Sobotka vyzývá továrníky, ať dobrovolně platy zvýší. Nezvýší, ale nandal jim to, co?

Snad jediným zpestřením idylického života v českém mickeymauslandu je boj prezidenta republiky Zemana s pražskou kavárnou a havloidy všeho ražení. Je nutné taktéž říci, že jeho nesporným plusem je veřejné odmítnutí primitivního antikomunismu a rusofobie. Na druhé straně jeho pojetí společnosti silně zavání korporativním fašismem.

Jaká je prezentace KSČM a jejího programu jako východisko z naprostého marasmu, kterým jsme obklopeni v naší každodenní realitě? V čem všem a jak KSČM skutečně přebírá politickou iniciativu? Každodenní skutečnosti skandální korupce, kapitalistické rozežranosti a mafiánství, sociální nespravedlivosti a bezpráví, tedy otázky, k nimž se soustřeďuje zájem široké veřejnosti, glosují a pojmenovávají úplně jiné síly než KSČM.

Možná jsem příliš přísný, ale zdá se mi, že iniciativu přebírají pouze občanské iniciativy a maloburžoazní radikálové, kteří jsou velmi kritičtí k dnešku, někteří si představují jakési budování socialismu bez komunistů, ale většina pevně věří, že i v kapitalismu lze budovat sociálně spravedlivou společnost. Ti všichni s velice rezervovaným, či přímo štítivým vztahem ke KSČM.

Jako bychom se z politické scény stále víc vytráceli. Nic, co by vedlo k žádoucímu obratu, není k vidění ani programově, ani ve vystupování vedoucích představitelů strany, kdekoli mají šanci oslovit širokou veřejnost. Naším jménem se mudruje nahlas o „modernizaci“, směřující k plíživé změně

komunistického charakteru strany. Cílem je jakási obdoba řecké Syrizy. Výpadům proti jakýmsi „dogmatikům“, „nostalgikům“ a „stalinistům“ se sekunduje i jménem KSČM.

Má zkušenost je taková, že i mezi »prostým« lidem existuje povědomí – nikoliv už ve veřejných postojích KSČM -, že mluvit pouze o sociálním státu bez nějakého zásadnějšího přístupu k celkové vlastnické struktuře

kapitalismu je, bohužel, trochu platonický postoj a může pak v praxi »vyšumět« v bezmocné přetahování se o míru zadlužení a míru zdanění a velikost sociálních dávek bez jakékoliv skutečné změny. Náprava současného stavu bude složitá a posílení státního vlastnictví nezbytné, jakou formou, není v tuto chvíli podstatné a bude vyžadovat na toto téma další diskuzi.

Je všeobecně a snad i všem známo, že současná vlastnická struktura kapitalismu vede k přerozdělování celkového produktu směrem od jeho tvůrců (pracujících) k vlastníkům kapitálu a že bez razantních zásahů do tohoto vztahu by se KSČM odsoudila do poněkud tragikomické role někoho, kdo se dohaduje s místním i mezinárodním velkokapitálem, kam až může dojít a jak to proboha zaonačit, aby sociální stát fungoval v přátelské koexistenci se systémem, kde rozhodující výrobní a finanční zdroje jsou v soukromých rukou, a to ještě často se sídlem daleko od ČR. To se ale právě stalo řecké Syrize.

Zde se naprosto jasně a jednoznačně prokázalo, že nikdo nemůže vykročit z hřiště vykolíkovaného kalousky a bruselskými byrokraty, aniž by změnil vlastnické poměry. Nelze jinak.

KSČM se musí stát systémovou, a ne žluťáckou ukníkanou opozicí. Jestli se tak stane nebo nikoliv, to ukáže IX. sjezd v květnu příštího roku. Je to na nás.