Karl Marx

se sejde v přelomové době. Tím širší a odpovědnější diskusi, jak dál, to chce už teď. Hodlá k ní přispět i toto internetové fórum. Je samosprávnou iniciativou komunistů z řady okresů.

Čerpá z kritických hlasů na VČS, OK i jiných diskusích. O to víc stojí o konstruktivní náměty, jak naše slabiny překonat. Ne s cílem vytvářet jakoukoli „frakci“, ale jednotu strany naopak posílit. Naplnit ji konkrétním obsahem, který obstojí i tváří v tvář dnešním šancím a rizikům.

napište nám

Jiří Bulka, OV KSČM Klatovy

Nápovědou, co všechno není s KSČM v pořádku, je i přístup režimních médií. Už dlouho se nám posmívají jako síle, která si žádné vlastní cíle vlastně ani neklade. Ještě nedávno přetřásali, zda KSČM je či není „reformovatelná“. Dnes už je nic podobného netrápí. Teď dávají najevo, že nás mají za pseudolevici, která už vzdala nejen jakoukoli radikální změnu, ale i skutečné reformy dnešních poměrů.

Podobné komentáře vychází stále častěji. Ti, koho se týkají, s nimiž už ani nepolemizují. Protivník nás už posměšně odepisuje. Vedení strany to ani trochu nevadí. To, že je druhá strana nechává už úplně na pokoji, mu naopak očividně vyhovuje. O nic už dávno nebojuje, ani když dostane slovo v televizi nebo rozhlase. 

Taková politika členské základně nic nedává. Šíří v ní pasivitu a rezignaci. Komunisté, kteří jim dosud nepropadli, však nevymřeli. V jejich řadách nabírá sílu nespokojenost a obavy o budoucnost strany. Potvrzují to i právě skončené výroční schůze a okresní konference KSČM. Politiku jejího vedení nehodnotí kladně téměř nikdo. Na obsahové materiály, předložené k předsjezdové diskusi, se snáší tvrdá kritika (pokud se rovnou nepřecházejí jako to, co si pozornost ani nezaslouží).

Slibují totiž jen jakási vylepšení stávajícího systému, na něž se jeho vládnoucí kruhy stejně vykašlou. Podstrkují to místo třídní, marxistické analýzy a programových závěrů, které by našly oporu v kritických náladách většiny společnosti a staly se faktorem reálných společenských změn.

Tak netečný či přímo kritický vztah k tomu, co straně nabízí před sjezdem její vedení, nemá obdoby. Je názorným svědectvím, jak moc se odtrhlo od členské základny, které už ani není s to předložit smysluplný program. A proto i výzvou k předsjezdové diskusi, která touto kritikou neskončí, ale zaměří se na skutečné předpoklady růstu akceschopnosti a vlivu KSČM – programové i personální.

Své poslání splní jen tehdy, dosáhne-li už na IX. sjezdu KSČM především:

  • Přijetí zásadního dokumentu o strategii a taktice strany, kterým se k aktuálním otázkám doma i ve světě postavíme jako skutečně systémová, komunistická opozice – a položíme základy nového programu KSČM i jejích cílů pro nejbližší období, které obnoví ideovou a akční jednotu strany a její schopnost svést boj o kritické nálady většiny společnosti;
     
  • Zvolení nového vedení strany, schopného její politice vrátit komunistický charakter, sjednocovat a aktivizovat v jejím duchu členskou základnu KSČM i rozšiřovat její akční rádius v co nejširší veřejnosti;
     
  • Zahájení rehabilitace pravdy o všem, co je jen v silách socialismu, mandátem pro nepodbízivou, marxistickou analýzu pokrokových přeměn od vyvrcholení protifašistické, národně demokratické revoluce do konce 80. let, která srazí hřebínek protikomunistické demagogii a představí socialismus jako jediné humánní a průchodné východisko ze všeho, s čím si moc kapitálu neví rady;
     
  • Zakotvení změn v organizaci a metodách práce strany, garantujících důsledné uplatnění vnitrostranické demokracie a demokratického centralismu i ostatních podmínek, nezbytných pro budoucnost KSČM jako masové, a ne pouze „volební strany“;
     
  • Obnovy soustavné ideologické práce strany jako klíčové součásti její struktury od centra až do všech územních článků a ZO, sjednocující rozvoj a popularizaci marxisticko-leninské teorie, trvalý ideový a argumentační růst úměrně funkcím, zastávaným ve straně i veřejné správě, i ofenzivní mediální politiku, jež bude mnohem účinněji rozrážet bariéry dezinformace a popularizovat komunistická stanoviska a východiska; 
     
  • Zakotvení principu, že sjezd KSČM se bude konat každé dva roky a v případě potřeby i v mimořádných termínech;
     
  • Návratu k demokratické tvorbě politiky strany za co možná aktivní účasti územních orgánů a členské základny, která skoncuje s autoritářskými manýrami a od základu posílí jak kolektivní rozhodování, tak osobní odpovědnost za plnění jeho závěrů;
     
  • Obnově aktivní, všestranně propracované politiky strany čelem k problémům neprivilegované mládeže, soustavné práce s mladými komunisty cestou konkrétních úkolů, které jejich zájem o aktivní  politickou práci nepohřbí hned na počátku, jak se bohužel mnohdy stává, ale naopak jej podchytí a dokáže rozvíjet v souladu s aktuálními potřebami KSČM;
     
  • Podstatného zlepšení řídící a organizátorskou práci centra i nižších článků strany, zásadně zintenzívnit pravidelný kontakt předsedy a místopředsedů ÚV KSČM s jejími krajskými a okresními výbory;
     
  • Rozhodného skoncování s politikou, která se zříká vlastní opory v mládežnickém a studentském hnutí, a veškeré nezbytné pomoci mladým komunistům a sympatizantům, připraveným obnovit a aktivně rozvíjet svaz mládeže, schopný získávat nastupující generaci pro politiku KSČM;
     
  • Zásadního zlepšení úrovně Haló novin, jejich proměny v tribunu jasných komunistických stanovisek, srozumitelných široké veřejnosti, která v nich místo dnešní křečovité propagace pár „vyvolených“  dá slovo mnohonásobně širšímu okruhu komunistů i jiných levicových autorů, domácích i zahraničních, zásadního zefektivnění celé mediální politiky strany i s využitím internetu, sociálních sítí a perspektivně i vlastního rozhlasu, resp. internetové televize;
     
  • Místo dnešního stylu práce, uzavřeného do vlastních sekretariátů, parlamentních a zastupitelských sálů, třeba znásobit aktivní vystupování na veřejnosti, v protestních akcích a jiných příležitostech, jak převzít iniciativu v  boji proti vykořisťování a chudobě, a posilovat  tak autoritu a vliv strany ve společnosti;
     
  • Vrátit KSČM do čela odporu proti válkám a militarismu, cizím vojenským základnám, účasti AČR v zahraničních vojenských misích, za vystoupení z NATO i rozhodnou obranu národních zájmů ve vztahu ke všemu, čím je ohrožuje politika Evropské unie;
     
  • Neprodleně skoncovat s bezradným opatrnictvím, jež vůči migrační vlně projevuje i vedení KSČM, a vypracovat jasný program, jak čelit všem rizikům, hrozícím naší zemi a celé Evropě, a nabídnout zároveň důstojné východisko zemím, z nichž uprchlická vlna proudí;
     
  • Rozvinout aktivní politiku vůči odborům za co možná široké a stranou koordinované účasti komunistů přímo v jejich řadách;
     
  • Do všech důsledků překonat stav, kdy se politika strany točí hlavně kolem všeho, čím žije momentálně parlament i nižší články státní správy a samosprávy, fakticky ji tak formuluje určuje „stínová vláda“ či různí zastupitelé, vrátit tvorbu politiky strany do rukou jejích  orgánů a organizací a práci poslanců a zastupitelů, zvolených na kandidátkách KSČM, měřit kritérii, jež v Dětské nemoci ´levičáctví´ v komunismu shrnul V. I. Lenin: „Kritiku - tu nejostřejší, nejneúprosnější, nejnesmiřitelnější kritiku - je nutno zaměřit ne proti parlamentarismu nebo parlamentní činnosti, ale proti těm vůdcům, kteří nedovedou- a tím spíše proti těm kteří nechtějí využít parlamentních voleb a parlamentní tribuny revolučním, komunistickým způsobem. Jen taková kritika - spojená s vyhnáním neschopných vůdců a s jejich nahrazením schopnými - bude prospěšnou a plodnou revoluční činností, vychovávající zároveň jak vůdce, aby byli hodni dělnické třídy a pracujících mas, tak i masy, aby se naučily správně se orientovat v politické situaci a chápat často velmi složité a spletité úkoly, vyplývající z této situace.“
     
  • Skoncovat se vším, co především poslance za KSČM mění v jakousi kastu, motivovanou udržet si svá příjmová i jiná privilegia nehledě na to, jak rozhodně a kvalifikovaně razí komunistická stanoviska – a prosadit všestranně transparentní kritéria jejich hodnocení, z nich odvozené rotace funkčního zařazení ve straně a veřejné správě a také mnohem vyváženější systém odměňování všech, pro koho je politika jménem KSČM i povoláním, tak aby vymýtil dnešní často až propastné rozdíly a nekompromitoval nás, komunisty, v očích neprivilegované veřejnosti.  

To hlavní, co dominovalo výročním schůzím a okresní konferenci v Klatovech i dalších regionech Plzeňského kraje, jistě není žádnou výjimkou. Od IX. sjezdu se očekává především to, že politiku strany zbaví pasivity a smířlivectví – a postaví přitom hráz i všem snahám stranu rozdělit či z ní přímo dezertovat namísto aktivního boje za její komunistickou obnovu.    Dnešní vedení KSČM si takový cíl nejen neklade - a jeho stoupence se o to víc snaží všelijak okřikovat a umlčet.

O to naléhavěji vyvstává otázka volby nového, skutečně komunistického vedení strany. Jen ta povede k aktivizaci členské základny i zmrtvýchvstání  její váznoucí generační obměny. Teprve pak najdou v politiku KSČM důvěru  milióny těch, komu za kapitalismu bude už jen hůř

Je za pět minut dvanáct. Pokud to, co se neřeší už roky, zamete pod koberec i IX. sjezd, na proroky, slibující nám propad do nicoty, hrozí dojít už docela brzy. A to je to poslední, co my, komunisté, smíme dopustit!