Karl Marx

se sejde v přelomové době. Tím širší a odpovědnější diskusi, jak dál, to chce už teď. Hodlá k ní přispět i toto internetové fórum. Je samosprávnou iniciativou komunistů z řady okresů.

Čerpá z kritických hlasů na VČS, OK i jiných diskusích. O to víc stojí o konstruktivní náměty, jak naše slabiny překonat. Ne s cílem vytvářet jakoukoli „frakci“, ale jednotu strany naopak posílit. Naplnit ji konkrétním obsahem, který obstojí i tváří v tvář dnešním šancím a rizikům.

napište nám

Otázky do diskuze

Brusel bije na poplach

Dnešní masakr v Bruselu vysílá jasnou zprávu. Udeřil na srdce aliance, terorizující svět. Ublížil desítkám těch, kdo jsou v tom nevinně. Předejít tomu nedokázaly ani stovky ozbrojenců přímo na místě.

Krize

Je už opravdu ta tam, jak se nám tvrdí? Čeká nás už jenom „slibný růst“? Šlo snad skutečně pouze o to, že se „virtuální“ ekonomika „příliš odtrhla od reálné“? Dá se brát vážně, že to byla „jiná krize“, než jakým přišel na kloub už Marx? Anebo je to přesně obráceně? A pravdu o krizi, která vypukla už v roce 2008, lidem dodnes dlužíme i my sami? Je „krize z nadvýroby“ skutečně tím, co život dávno překonal? Anebo naopak jediným klíčem k poznání, mířícímu až k jádru věci? Co z toho plyne pro dobu, která je před námi? A co pro nás samotné?

Socialismus

Hlad po ztracených životních jistotách roste. Kapitalismus je lidem vrátit nechce a ani neumí. Tím víc se cenzuruje a mrzačí k nepoznání vše, co socialismus už dokázal. Mít volné ruce, polidštil životy miliónů ještě mnohem víc. Musel však čelit přesilovce, neštítící se žádného darebáctví. Tím těžší bylo vyhnout se i chybám a politováníhodným přehmatům. Co z toho plyne dnes? Že i my se máme „vyrovnávat s minulostí“, jakoby šlo o tíživou kouli na nohou? Mlčet k hrubým urážkám i groteskním nesmyslům? Nebo jim dokonce tak či onak přitakat? Nechávat ležet ladem vše, čím naše lidštější minulost staví zrcadlo dnešku? A už tím zároveň nasazovat pouta i budoucí cestě pokroku? Nejde jen o náš morální kredit. Jen s pravdou o své minulosti to pokrok neprohraje i na blížícím se civilizačním rozcestí. Co všechno třeba napravit v tomto směru?

Financování politických stran

Dosáhnout toho, o čem je demokracie doopravdy, už za kapitalismu je cíl z říše náměsíčných iluzí. Pokud ji jakkoli živí i radikální levice, přestává být sama sebou. Kapitál, disponující vlastnickým monopolem na výrobní prostředky, ovládá právě díky němu i nástroje politické moci. Poté, co musel pod tlakem dělnického hnutí a dalších demokratických sil přistoupit na všeobecné volební právo, to však nabízí širší prostor i jim. Třídní podstatu systému sice nijak nemění. Obrana zájmů a práv, s nimiž je v antagonistickém poměru, závisí tím víc i na respektování elementárních procedurálních pravidel. Významná role připadá i normám, regulujícím financování politických stran. Právě na nich do značné míry závisí, zda kapitál může svou vůli diktovat bez zábran – či zda mu v tom alespoň zčásti vážou ruce i určité mantinely. Věnujeme otázce pozornost, již si zaslouží? Vyčerpali jsme všechny možnosti, jež se v daném směru nabízí?

Veřejné finance, „tunely“ a korupce

Hustá síť „tunelů“, rabujících veřejné finance a statky, vážně ochromuje naši ekonomiku a mrzačí i politiku. Zplodila a reprodukuje skrznaskrz parazitní kastu. Fakt, že předivo klientelismu a korupce prorůstá i politikou a státní správou, opakovaně konstatují i zprávy tajných služeb. Míra, jíž problém nabyl, Českou republiku kompromituje i v zahraničí. Následky nese hlavně neprivilegovaná většina. Téma se přesto znovu a znovu stává snadnou kořistí sil, které jejím mluvčím nejsou a reprezentují naopak vrstvy, do jejichž řad „penězovody“ vedou. Pro ty je problém především nástrojem vyřizování konkurenčních účtů. Do jeho skutečné povahy, kořenů i důsledků, pokud vůbec, nahlížejí jen velmi povrchně, selektivně a účelově. Fakt, že kritika rozkrádání veřejných zdrojů a korupce zvyšuje politický vliv i voličské preference právě těmto silám, patří ke skandální paradoxům doby. Je to opravdu tak, že nezbývá než se s ním smířit? Nakolik odpovídá náš vlastní přístup tomu, o jak vážný problém jde objektivně a jak ho vnímá nejširší veřejnost? Co všechno třeba změnit, aby se téma, obnažující samu podstatu dnešních poměrů, a umožňující tak i jejich údernou konfrontaci, stalo zbraní skutečné levice?

Mládež

Jsme tu pro lepší budoucnost. Tím víc uměla učarovat těm, kdo mají život před sebou. Teď jejich příliv do naších řad vázne. Dá se to odbýt hartusením, že se „neplní správná usnesení“? Komisemi mládeže uvnitř strany? Z ročníků, co se politice teprve učí, ponechaných svému osudu? Svaz mládeže, hlásící se ke KSČM, tu už byl. Za to, jak nosil kůži na trh, ho načas postihl i zákaz. Smíme se k těm, kdo se mu snaží vrátit sílu, chovat jako k cizímu? Jen proto, že jim KSČM přijde málo radikální? Kapitalismus je s to dnešní mládeži ublížit ještě víc, než generacím, jejichž mládí ostouzí. Po statisících ji na hůl už bere. Jak na to reaguje politika KSČM? Co všechno to chce změnit, nemá-li strana, mířící k lepší budoucnosti, hazardovat se svou vlastní?

Migrační vlna

Evropu zaplavují statisíce migrantů ze sousedních kontinentů. Problém už dávno přerostl v sérii vážných rizik. Sílící obavy široké veřejnosti budí plným právem. Ženou vodu na mlýn lacinému populismu i pravicovému extremismu. Evropské „elity“ se zmohly jen na jalovou rétoriku i tentokrát. Skutečné řešení problému se stále nerýsuje ani v zárodku. Oč víc to vládnoucí kruhy kompromituje, tím hůř lze obhájit fakt, že zajatcem jejich bezradnosti a demagogie zůstává i interpretace problému, jeho povahy a příčin, hrozících rizik i dostupných východisek. Je snad opravdu jedinou variantou, jež v dané situaci zbývá komunistické levici, to málo, co dosud jménem KSČM zaznělo? Tak mělký a krotký pohled na charakter a původ migrační krize? A tím spíš stanoviska, která jen vlažně glosují nic neřešící „recepty“, jimiž se vylhávají spoluviníci krize, a na vlastní návrhy, mířící k jádru věci, programově rezignují? Co všechno třeba napravit v tomto směru?

Iniciativa

Politika už není o sladkých snech. Teď je o kostlivcích ze skříně těch, kdo klíče na náměstích podvedli. Kdo jiný má převzít iniciativu, než právě my? Kdy se to stalo naposled? A našlo odezvu většiny, kterou už čekají jen zklamání? Témata, usvědčující dnešní poměry, padají do klína těch, kdo je zavinili. Počínaje ekonomickou krizí a řeckou dluhovou pastí. Přes teroristický převrat a válku na Ukrajině či rozkrádání veřejných financí. Až po migrační vlnu, zaplavující Evropu. Plyne snad z toho, jaký je mocenský poměr sil, že věci nelze ani nazvat pravým jménem? Že i my, komunisté, máme jen „připomínkovat“ až následky – a kolem příčin i východisek chodit po špičkách?